Vytoužený okamžik začátku prázdnin je tu. I dospělí, co nikam neodjíždějí a budou plynule pokračovat v práci, to cítí. Jakoby v celém světě povolily struny, zavoní vzduch, všechno kolem letně zjihne. Dlouhatánské dny, vlídné měkké večery a noci, které končí zpěvem ptáků.
Pro děti jsou to prostě prázdniny – jediné období, které ospravedlňuje existenci školy, jediné období (kromě vánoc), které dává smysl. Je to lán času, na jehož konec nelze dohlédnout, a je třeba se tím lánem vydat na cestu. Jedna z těch cest je úplně ta první, první úplně bez rodičů.
Ty nejodvážnější čeká spaní ve stanu, mytí v potoce, noční bojovky a magické večery u ohně. Jiní tráví část léta u babičky, u tety na venkově, nebo s dětmi kamarádů na chalupě. Bez rodičů!
V předsíni stojí dětská zavazadla, kufr s obrázkem, raneček se svačinou a hned vedle… „To si bereš sebou?“ Hromadu hraček nezbytných pro přežití je třeba zredukovat na minimum. S největším pochopením však přibalíme plyšového kamaráda, polštářek, nebo nějaký úplně nesmyslný ale adorovaný předmět, pro případ emocionální nouze. Víme totiž, že ta čeká i na nás. Nám ale nějaké tulítko ve chvilkách stesku po dětech sotva pomůže. Pro naše malé cestovatele je ale zaručenou posilou ve slabých chvilkách osamění, či nepochopení, důvěrníkem a symbolem domova, poutem k bezpečí. I když je program sebevíc dobrodružný, kamarádi skvělí, babiččina bábovka nepřekonatelná – přece jen se může stát, že se zasteskne. A je to správně, je to znamení, že i doma je nejlíp. Nejenom na prázdninách.
Z prvních cest se nám domů vracejí malí světáci, plní zážitků a historek, světáci kteří se jen tak něčeho nezaleknou, kteří umějí říct nahlas co potřebují, kterým chvíle o samotě nenažene strach. Jsou silnější a sebevědomější. A o tom je cestování – poznáme svět i sebe.
Tak si to pěkně užijte, a ať vám léto dlouho trvá!
Jana
Jana Návratová / text. editorka Lavmi
