O inspiraci panuje zhruba taková představa: malíř uvidí lán slunečnic, a pak jej namaluje, spisovatel prožije prázdniny v Provence, a napíše o tom knížku, skladatel zaslechne hučení oceánu smíchané s křikem racků – vznikne symfonie. Jenže vždycky to takhle nefunguje. Většinou, se múza poflakuje kolem pracovního stolu daleko od slunečnicových i levandulových polí, daleko od oceánu.
Kempování v ranných osmdesátých letech. Bulharsko.
Inspirace mnohdy povstane z práce samotné, z hodin strávených ve studiu před monitorem, z hodin hledání, kreslení, kombinování, prohlížení, porovnávání, zkoušení… Je to dlouhá cesta, cesta bez mapy, na níž se orientujeme jenom intuicí a zkušeností. Trochu to připomíná let stěhovavých ptáků, kteří se vydají zdánlivě do neznáma, ale nakonec dorazí tam, kam mají a chtějí. Za sluncem.
Naše poslední kolekce obrazových tapet vznikala právě takto. Na začátku byla vzpomínka na fototapety s motivem západu slunce, které v 80. letech vytvářely romantiku v panelákových bytech. Dál už vedla cesta od jednoho vzoru ke druhému, a potom ke třetímu… Nakonec jich vzniklo devět. Jednotlivé grafické motivy vytvářejí harmonie, kontrasty, plasticky se vrství a vytvářejí dvě atmosféry – svěžest letního rána někde v přírodě a příjemnou melancholickou kontemplaci založenou na zrcadlení. Jedna je v dur, a druhá v moll.
Kempink Babety Ondrové. Česká republika.
„ A jak se to bude jmenovat?“ zeptala se Babeta Honzy.
Honza: Astro?
Babeta: To zní jako Castro.
Honza: Ekliptika?
Babeta: To zní jako politika
Honza: Co Grafitty?
Babeta: Nikdy!
Honza: Pěna dní?
Babeta: Po holení?
Honza: A co Kempink?
Babeta: To by šlo.
Konec poezie i prózy.
Vaši Lavmi
